Winter Jam – Tak nějak to bylo12. 3. 2015

autor: Daniel Samek

Konečně jsem se vyspal! Tenhle pocit zná asi každej, kdo někdy organizoval vícedenní událost. Je pondělí po Winter Jamu a musím si sám podat ruku. Byla to nakonec povedená akce, ale dost samochvály. Zásluhy nepatří jen mně. Měl jsem spoustu pomocníků z týmu i mimo něj. Ona to totiž není taková prča a je za tím spoustu práce, za kterou třeba ani nedostanete žádný uznání. Tenhle článek je teda trochu způsob, jak se pochlubit, co jsem zvládl, ale aby to nebyla nuda, tak se netajim ani s tím, co jsem zpackal.

Tak to vezmeme od začátku. Nejprve do úkolníčku přibyla položka najít prostory pro Winter Jam. Začal jsem teda hledat a obcházet různý haly. Nakonec jsem narazil na nově zrekonstruovanej prostor Studia Alta. Veliký světlíky, příjemný prostředí a hlavně římsy, výklenky a trámy, kterým chybělo jen málo do přetvoření na parádní parkour spot.

Fajn, halu máme. Teď je potřeba se postarat o to “málo” k vytvoření tréninkovýho prostředí. Díky podobným akcím a vystoupením jsme nastřádali už docela dost překážek. Vždycky dáme nějakej peníz stranou a jednou za čas si uděláme radost a koupíme si něco novýho. Asi největší radost mám pořád ze stařičký týmový dodávky, říkáme jí IM-bus. Bez něj bychom se ani na týhle akci neobešli. Poslušně přepravil většinu vybavení do haly a zase zpět.

Popravdě má IM-bus i svoje slabší stránky. Startovat se musí stříknutím nějakýho výbušnýho spreje do plastový trubky, co vede k motoru, a taky trochu teče olej z převodovky, takže se každých tisíc kilometrů musí auto hodit na hever, oddělat spodní vana a zespodu doplnit olej. To je trochu nepohodlný, když se jede třeba na trip přes půl Evropy. Jo a nejede to víc jak stovkou. Na tyhle drobnosti ale člověk lehce zapomene, když se pohodlně usadí do vysokých sedaček, bezstarostně drobí svačinou pod sebe a neřeší, jestli někde lehce škrtnul předkem o ten betonovej sloup.

Trubky se vešli na centimetry přesně. Jen bylo potřeba bezpečností opatření, aby při brždění neprolítli sklem.

Kromě našich beden a trubkový konstrukce jsme sehnali žíněnky ze ZOHIRU, palety od známýho a půjčili lešení a desky z High Jumpu. Navrhnout spot na Winter Jam už nebylo nějak těžký. Většinu těch překážek už mám v Cinemě vymodelovaných, a tak jsem si je tam jen poskládal, aby dohromady tvořili co nejvíc možností pro trénink. Na tom 15″ monitoru to teda vždycky vypadá trochu menší než ve skutečnosti, takže se pak občas divim, co jsem to tam navrhnul za šílenost. Naštěstí nějakej kreativec zase vždycky objeví několik skoků, kterých jsem si v počítači vůbec nevšiml.

Je čas založit událost a dát lidem vědět, co se chystá. Tady vznikla první chyba. Ten vhodnej čas byl už o pár měsíců dřív. Jenže já si říkal kapacita 40 lidí, to se naplní hned, ani nebude potřeba to nějak propagovat. To byl špatnej předpoklad. Z ankety ve skupině Parkour – ČR se ukázalo, že 41% (57 lidí) v tom termínu nemělo čas a 18% (25 lidí) o Winter Jamu vůbec nevědělo.

Důvod, proč jsem akci nezačal řešit o těch pár měsíců dřív, byl hlavně ten, že se na podzim nevědělo, jestli už budeme mít vlastní prostory a kdy bude zrekonstruovaná Plechárna, kde se Jam pořádal minulej rok. No a krom toho za to možná může i můj problém s řešením věcí na poslední chvíli.

Vzhledem k tomu, že akce byla takhle “narychlo”, tak jsme vzdali shánění více sponzorů a jen jsme se obrátili na náš věrnej Big Shock, kterej nám na akci zase přispěl, dodal plechovky na doplnění síly a plážový lehátka pro ty, co už jim ani energiťák nepomohl.

Za týden je Winter Jam! Co je ještě potřeba udělat? Zajet pro palety, vyzvednout lešení, do Bauhausu pro materiál, půjčit větší dodávku na dopravení desek z Hříměždic, natočit propagační video, zaplatit jízdenky pro Němce, nezapomenout na Big Shocky, přepravit všechno vybavení do haly, snad stihnou dojít ty spojky na lešení, koupit další trubky, k tomu po večerech řešit organizační záležitosti a logistiku. No samozřejmě jsem si většinu z toho nechal na poslední dny před akcí, a tak se noci krátily a stres přibýval. Deadline se blíží – Tuhle část projektů nemám rád.

Pohoda, vše se nakonec zvládlo i přes nečekaný obtíže. Je pátek večer a naším úkolem je teď všechny přípravy zhmotnit v prostoru Alty. Podle mých odhadů by nám na to přidělených 5 hodin mělo stačit. Celkem bych to trefil, ale zapomněl jsem započítat přestávky na svačinu. Další ponaučení do budoucna – prázdnej žaludek dokáže pěkně snížit pracovní morálku. V tý době už bylo jasný, že nám akce nenaplní kapsy, protože se na Jam přihlásilo míň lidí, než se očekávalo. Naštěstí nejsem jedinej blbec, co je ochotnej makat zadarmo. Kromě dalších nezištných hlupáků z In Motion nám pomohl Warik, Stanley a Dagy. Díky nim se to zvládlo téměř v limitu. V sobotu ráno už jen pár úprav a parkouristi mají na čem skákat.

Za to postávání bych jim strhnul penále, kdyby bylo z čeho.

Tak půjde Matthias to backo na trámu nebo ne? O víkendu jsem si skvěle zatrénoval. Když došli síly, tak byl čas na pokec s přáteli, které jsem dlouho neviděl, nebo se dalo zírat na skokany. Nejen Němci byly zdrojem inspirace. Pár komplikací bylo, ale nic, co by zkazilo den. Jen prokoplá stěna, stržený hromosvody na střeše a policejní zásah na skupinku, co vylezli na nedalekej most. S tím se prostě musí počítat, když se sejde 50 parkouristů.

Končí třetí blok Winter Jamu a začíná Workshop s hostem Matthiasem Mayerem.  Problém je, že Matthias byl ve zmiňovaný skupince a teď sedí někde na policejní stanici. Nevadí, pokročilý si vezmu na starosti já. Otázka je jen, co na workshopu s lidma, který už za ty dva dny naskákali vše, co chtěli. No tak budeme trénovat to, co dělat nechtěli! Ukázalo se, že většina má psychický problémy s back-flipem. Ideální na to zkoušet wall-flipy a palm-flipy. Pro jiný byla zase výzva skočit gap ve čtyřmetrový výšce. Odbourat strach dalo klukům zabrat, ale nakonec to všichni překonali a za to je ještě jednou musím pochválit.

Uteklo to fakt rychle, ani jsme se nestihli pořádně vyspat a je neděle večer, čas na vyklizení haly. Nadměrná konzumace Big Shocků během dne teď způsobila ještě větší únavu a následně stav opojení ospalostí. Nevim, jestli to pomohlo pracovní výkonnosti, ale rozhodně to byla větší sranda. Díky pracovní sestavě profesionálních jebačů palet, tejkerů a velmistrů Tetris, se nám nakonec podařilo všechno vybavení nacpat do dvou dodávek, v kterých nezůstala ani skulinka místa. Tetris pokračoval u garáže, kam bylo potřeba vše uskladnit. Nejdřív jsme ani nevěřili, že by se to tam mohlo vejít a nakonec tam zbylo místo ještě minimálně na dvě tužkový baterky. Všem jebačům, tejkerům a velmistrům za jejich pomoc děkuju, jmenovitě Zonymu, Kubovi, Michalovi, Petrovi a samozřejmě klukům z In Motion.

Tím to pro nás sice ještě nekončí, ale pro účely tohohle článku to můžu uzavřít. Zase jsem o něco zkušenější a vím, co musíme do příště vylepšit. Asi by bylo dobrý mít do příště větší zisk než 326 Kč. Odhadem jsem nad tím strávil přes 50 hodin a ostatní dohromady dalších 100 hodin. Když to vynásobím stovkou na hodinu, tak jsme 15 tisíc v mínusu, a to nepočítám s částkou, která by měla přijít do kasy In Motion a ZOHIRU, za zapůjčení vybavení. Ne, že by to bylo poprvé, co jsem vložil tolik úsilí do parkourový komunity zadarmo jen tak pro radost. V tom mám náhodou slušnou praxi, jenže teď už jsem pod chomoutem peněz na vlastní obživu a chtě nechtě, musím přemýšlet, na co těch 50 hodin času příště využiju. Každopádně Winter Jam chceme dělat dál a příští rok snad už ve vlastní parkourové hale, tak držte palce.

 No a abych to shrnul…  fajn Jam

autor: Daniel Samek